Služba - dar nebo prokletí?

Před několika dny jsem přála k narozeninám jedné ženě, která je mi hodně blízká. Hned po první větě: "Přeji Ti, abys v životě měla vše, co si zasloužíš…", jsem byla kategoricky zastavena velmi ráznou až agresivní reakcí: "JÁ si nic nemusím zasloužit…". Úplně mě to odzbrojilo, ani jsem už neměla sílu, chuť, přání dokončit… V podstatě se ta milovaná osůbka nedozvěděla, co jsem jí chtěla přát. No nic, každému podle zásluh…nebo ne?

Díky této zkušenosti jsem získala podnět k hlubšímu zamyšlení, co se vlastně skrývá pod tímto jedním, magickým slůvkem "zasloužit"?

Sdílím zde své zamyšlení a možná i vy najdete inspiraci, odpověď na své otázky…

 

Podle mne je slovo "zasloužit" odvozeno od slova "sloužit - služba". A službu vnímám jako činnost, aktivitu, kterou vyvíjíme, abychom mohli existovat v tomto hmotném světě. Sloužíme sami sobě, abychom žili v lásce, byli vzdělaní, žili spokojeně; sloužíme svému tělu, abychom byli zdraví a nezemřeli hlady… Sloužíme druhým lidem, ať už formou placené služby nebo jen tak pro radost. Ať už je to tak nebo onak, vždy za naši službu dostáváme - "zasloužíme si" nějakou odměnu. Proč tedy existuje resistence, negace na slovo "zasloužit"? 

Vnímám to tak, že pokud stále sloužíme druhým, věnujeme převážnou část života tomu, abychom si získali pozornost, lásku z vnějšího světa, vydáváme veškerou svou energii na uznání od druhých, dříve nebo později se budeme cítit více a více frustrovaní. Jistě se ptáte proč? Je to velmi jednoduché - čím více pozornosti věnujeme péči a službě druhým, tím větší úsilí do toho musíme vložit, a tím kontraproduktivnější "odměnu - zásluhu" získáme. Očekáváme totiž, že nás druzí budou uznávat, budou nám dávat energii, budou nás hýčkat a pečovat o nás… A ouha, dříve nebo později zjistíme, že to tak není, že úsilí, které jsme vložili do péče o druhé, se nám minimálně, nebo vůbec nevrací zpět. Přichází zklamání, frustrace, vztek, a v neposlední řadě uzavření se před okolním světem, aby už nás nezraňoval. A jako naschvál, začnou se kolem nás "motat" hesla typu "lásku si nemusíš zasloužit, lásku máš, láska jsi…atd. Co si myslíte, že taková hesla udělají se zraněným, úplně zavřeným, zablokovaným člověkem? Podle mé zkušenosti, ještě více ho utvrdí v jeho křivdě:"Jasně, JÁ si nic nemusím zasloužit, JÁ mám na všechno právo, JÁ jsem nejlepší, to ti druzí za všechno můžou, oni mi ubližují apod. Jistě chápete, že na "egoistický průšvih" je zaděláno. I když se tento dotyčný člověk utvrzuje ve své správnosti, jeho frustrace stoupají a jeho vztek, naštvanost sílí. A co je, podle mě to nejnebezpečnější nejen pro něj, ale i pro jeho okolí, je fakt, že to nevidí, hlásá "jak na sobě maká", ale přitom se více a více uzavírá do svých iluzí a lží. Uvedu příklad jednoho muže, který více jak deset let sloužil lidem, léčil jejich zranění a navracel jim naději, "lásku" a vůbec si nevšiml, že není ve svém srdci. V době, kdy jsme se potkali, se tento muž pohyboval na hranici přežívání, i když měl své klienty. Dozvěděla jsem se, že si změnil jméno, nestýkal se s rodiči, ani je neuznával. Byl totálně oddělený od svých kořenů. Po několika terapeutických sezeních, měl pocit jako by se znovu narodil. Pochopil, že pokud odmítal své kořeny, bojoval se svými rodiči, bojoval vlastně sám se sebou. Ubíral si sílu a nemohl dávat čistou lásku ani sobě a ani ostatním. Přijetí a hluboké odpuštění směrem k rodičům vedly k několika zásadním změnám v jeho životě - vrátil se zpět ke svému jménu, na nějakou dobu se odstěhoval k rodičům, kde si vše doprožil a uzavřel, našel si krásný, láskou naplněný vztah a otevřel si novou, úspěšnou poradnu. Odešel od svých iluzí a vrátil se ke své podstatě. Tento příběh není ojedinělý, ale je spousta příběhů, kdy lidé ve svých iluzích setrvávají a nejsou schopni se od nich odpoutat. Jak vlastně poznat co je iluze a co je opravdová láska?

 

Z těch mnohaletých zkušeností návratu sama k sobě i návratu k ostatním lidem, nacházím neustále vzrušující a nekončící poznání k tomu nejdůležitějšímu, k lásce své duše. Ano, jedině hluboká a opravdová LÁSKA sama k sobě - LÁSKA naší duše nás může zbavit iluze o sobě samých. Protože čím více lásky dáváme sami sobě, tím více lásky dostaneme i z vnějšího prostředí, bez námahy, snažení a urputného boje. Spojení s duší a probuzení srdečního centra je tou nejkrásnější a nejvýznamnější přeměnou, jakou kdy podstoupíme. Jakmile se srdeční centrum probudí, naše duše má pro nás odměnu - dar: zahrne nás veškerou svou pokojností, silou, čistotou, radostí, mocí, světlem a předvídavostí. Máme jedinečnou šanci milovat sebe sama stejnou nepodmíněnou láskou, jakou nás miluje i naše duše. V této lásce není boj, ani vzdor, ani soud; v této lásce existuje pouze mír, klidná síla, přijetí, pokora, empatie a respekt ke všemu a ke všem. V této úrovní lásky cítíme jednotu, celistvost a propojení. Probuzením srdečního centra prospějeme všem lidem. Posílíme vibraci lásky, která zase pomůže ostatním k jejich probuzení. Všechny problémy, jimiž lidstvo čelí, se podaří vyřešit v okamžiku, kdy se dostatek lidí napojí na svou duši a probudí svá srdeční centra. Pak začnou lidé spolupracovat, sdílet a pracovat - "sloužit" pro dobro všech, a tím si i dobro získat - "zasloužit" zpět. Co vyzařujeme, to dostáváme (viz související článek "Kosmické zákonitosti").

 

Lásku duše si opravdu nemusíme zasloužit, ta láska prostě je…jen se jí odevzdejme. Jakmile se této lásce otevřeme, zklidní se naše emoce a přestaneme vykazovat prudké výkyvy nálad. Nebudeme pociťovat žádný strach, vztek, sklíčenost, osamělost, sebelítost či vinu. Každá myšlenka, vjem či přesvědčení přispěje k tomu, že budeme sebe i druhé více milovat a respektovat takoví jací jsou. Přebíráme odpovědnost za svůj život do svých rukou. Vzdáváme se bojů o rozhodující slovo, vzdáváme se konfliktů; kritizování nahrazujeme chválou a potřebou nastolit rovnováhu smysluplnou spolupráci a pomocí - službou sobě i druhým. Odevzdat se této lásce znamená také umět rozpoznat, kdy naše emoce, nálady, touhy a myšlenky vycházejí z ega, a kdy cítíme a vnímáme srdcem. Emoce a myšlenky vycházející z ega v nás vzbuzují špatný pocit sami ze sebe, okrádají nás o životní sílu a většinou se dostavuje podrážděný pocit, soudy, napětí a úzkost. Když jsme napojení na lásku duše - srdeční centrum, dokážeme zlost, vztek, pocity křivdy změnit tak, že poodstoupíme, uděláme nádech - výdech a jen se zeptáme své duše "kdo se to vlastně zlobí". Vstoupíme do srdce a necháme proudit sluneční zář - světlo, aby přetavila tyto přízemní pocity v lásku. Jednoduše a prostě: vědomě kontrolujeme své myšlenky, projevy k sobě i druhým, nenecháme se strhnout do nálad či dramat těch druhých, odstoupíme a zůstáváme "nad věcí". Posíláme lásku a světlo.              

 

Přeji nejen zmíněné ženě na začátku článku, ale i nám všem, aby čistá a nepodmíněná láska prostoupila naše srdce, dala nám sílu i odvahu šířit ji dále…a tím si dát - "zasloužit" dar v podobě spokojenějších, šťastnějších a naplněnějších životů.      

  

Alena Čermáková

Upozornění: Text je možné v nezkrácené a neupravené podobě dále kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem s uvedením zdroje www.newhumanacademy.com.